Kdosi kdysi řekl: "Když dáte lidi do pohybu, uzdraví se sami." Já jsem například přesvědčen. Před čtyřmi lety máma opustila mého otce. Jak jsem na to reagoval já, zaslepený a zlomený pětadvacetiletý mladík? Utekl jsem. Během šesti měsíců po slzami nasáklém rodinném setkání, během něhož máma překvapivě prohlásila -"rozhodla jsem se ukončit naše manželství"-, jsem udělala pořádný krok.
Tříkilometrové okruhy parkem nedaleko našeho domu v Seattlu mi sloužily jako terapie. Poryv dobrých chemických látek v mozku a s tím spojená jasná hlava, které běhání přinášelo, mi umožňovaly překonat smutek z rozchodu rodičů, i když jen asi na půl hodiny.
Ale nebyl jsem vždycky sám. S tátou jsme si dlouho dělali běžeckou společnost a vzájemně se morálně podporovali, když jsme trénovali na ten či onen závod. V neděli jsme se scházeli na oblíbené stezce, nacpali si kapsy banánem Gu a pohodlně se pustili do běhu.
Krátce po dni D se naše rozhovory stočily k osobním věcem. "Hej, hádej, co jsem našel, když jsem se včera večer prohrabával starými krabicemi? " zeptal jsem se a ruce se mi volně houpaly v bok. "Ty duhové zvonkohry z pouličního jarmarku v Port Angeles. Kolik mi tenkrát bylo, asi šest? "
"To zní dobře," odpověděl, zasmál se a přidal do kroku vedle mě.
"Vzpomínám si, že mě máma oblékla do pastelového pruhovaného overalu," řekla jsem. "Kevin asi dostával záchvaty vzteku, měla jsi víc vlasů..." Pak mi začaly téct slzy: Jak bych kdy mohla o svých rodičích přemýšlet jinak než jako o jednotce, o týmu?
Pokaždé mě nechal plakat. Když jsme synchronizovaně kráčeli a vyměňovali si ty nejmilejší vzpomínky (výlety do kempu v Britské Kolumbii, žhavé zápasy v badmintonu na starém dvorku), slavili jsme a potvrzovali desetiletí trvající sílu naší malé rodiny. Změna - velká změna - byla na cestě, ale pár rozvodových papírů nás těžko mohlo připravit o naši společnou historii.
Takhle jsme se nemohli spojit ani u kávy. Sentimenty, které přicházely snadno uprostřed cesty ("Je mi líto, že tě něco bolí"), mi uvízly v krku, když jsme seděli tváří v tvář v kavárně, hospodě nebo na předním sedadle tátova Dodge. Z mých úst to znělo trapně a kýčovitě.
Kromě mého poštovního směrovacího čísla (loni jsem odešel ze Seattlu do New Yorku) se toho od té doby moc nezměnilo. Ačkoli si s tátou pravidelně telefonujeme, všimla jsem si, že si choulostivé rozhovory - naposledy jeden o vzestupech a pádech randění - schováváme na chvíle, kdy jsem doma na návštěvě. Jakmile se'opět sejdeme na cestě, údy se uvolní, srdce se otevřou a zábrany zůstanou v prachu.
Pokud mi sólové běhy umožňují zbavit se stresu, běhání s tátou mi zajišťuje, že pracuji na plné obrátky a dávám průchod zdravým emocím: smutku, lásce, obavám. Po rozvodu rodičů jsem se dokázala postavit svému smutku čelem a nakonec se vyrovnat s máminým rozhodnutím. Formát terapie rozhovorem s otcem a dcerou byl a stále je hlavní strategií pro překonání obtížného terénu - bez spoluúčasti na terapii.
